Princ, jehož osobní jméno (imina) před nástupem na Chryzantémový trůn znělo Kuniharu (邦治親王),[3] byl nejstarším synem císaře Go-Udy z císařské linie Daikakudži. Tento panovník ze 14. století byl pojmenován po císaři Nidžóovi, který vládl ve 12. století. Výraz go- (後) se doslovně překládá jako „pozdější“. Go-Nidžó tedy může být označován jako „pozdější císař Nidžó“. Jelikož se japonské go v některých starších pramenech rovněž překládalo ve významu „ten druhý“, mohl by tento císař být také označován jako Nidžó druhý či Nidžó II.
Události za Go-Nidžóova života
Mauzoleum císaře Go-Nidžóa
V roce 1286 byl princ Kuniharu prohlášen za císařského prince a roku 1296 se stal korunním princem a dědicem císařské linie Džimjóin-tó po svém bratranci z druhého kolena císaři Go-Fušimim.
V pátém roce své vlády byl císař Go-Fušimi přinucen 2. března 1301 k abdikaci. Nástupnictví (sensó) připadlo jeho bratranci princi Kuniharuovi. Krátce nato prý budoucí císař Go-Nidžó usedl na trůn.[4][pozn. 1]
Císař Go-Uda vládl během panování svého syna jako klášterní císař. Spor o nástupnictví mezi císařskými liniemi Daikakudži a Džimjóin-tó pokračoval i za Go-Nidžóovy vlády.
Císař Go-Nidžó zemřel 10. září 1308, kdy podlehl nemoci. Je pohřben v mauzoleu Kitaširakawa no misasagi v kjótské čtvrti Sakjó-ku. [2]
Rodina
Císařský princ Kuniharu neboli císař Go-Nidžó měl 8 manželek, s nimiž zplodil 10 dětí, 5 synů a 5 dcer.
Odkazy
Poznámky
↑Odlišné převzetí nástupnictví (senso) nebylo v dobách před vládou císaře Tendžiho uznáváno a všichni panovníci kromě císařovny Džitó a císařů Józeie, Go-Toby a Fušimiho přebírali nástupnictví a usedali na Chryzantémový trůn (sokui) v tomtéž roce. Bylo tomu tak až do vlády císaře Go-Murakamiho.[4]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Go-Fushimi na anglické Wikipedii.
↑ abPonsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1959). The Imperial House of Japan. Kyoto: Ponsonby Memorial Society. OCLC 194887
↑ abIsaac Titsingh. (1834). [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran (Annales des empereurs du Japon). Paris: Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland
↑ abVarley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN978-0-231-04940-5; OCLC 5914584
Obrázky, zvuky či videa k tématu Go-Nidžó na Wikimedia Commons 
