Emil Ott

prof. JUDr. Emil Ott
Rektor české Univerzity Karlo-Ferdinandovy
Ve funkci:
1886 – 1887
PředchůdceVáclav Vladivoj Tomek
NástupceVilém Weiss
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1882 – 1884
Předchůdcerozdělení univerzity
NástupceAlois Zucker
Ve funkci:
1890 – 1891
PředchůdceJosef Stupecký
NástupceFrantišek Storch
Narození30. dubna 1845
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí15. prosince 1924 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
RodičeJan Ott
DětiEmil Ott
PříbuzníAdolf Ott a Karolina Ott (sourozenci)
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Zaměstnáníprofesor civilního řízení soudního
Profesepedagog, politik a právník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Ott (30. dubna 1845 Praha-Staré Město[1] – 15. prosince 1924 Praha-Nové Město[2]) byl český právník, profesor civilního řízení soudního a rektor Univerzity Karlovy.

Život

Po maturitě se zapsal na pražskou právnickou fakultu, kde roku 1868 získal doktorát práv. Poté vstoupil do soudní a pak do advokátní praxe, zároveň se ale stále vzdělával v právních dějinách a zejména v oboru civilního procesu. Roku 1872 se po obhájení práce Zur Lehre von der Nichtigkeitsbeschwerde habilitoval a stal se soukromým docentem civilního soudního řízení. Vyučoval česky i německy. Už o čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1879 řádným profesorem civilního procesu v českém vyučovacím jazyce. Pro rozdělení univerzity roku 1882 se přirozeně stal profesorem na právnické fakultě české univerzity. Byl také jejím prvním děkanem, zvolen byl pak ještě dvakrát (1883, 1884 a 1891) a v letech 1886–1887 se stal rektorem celé univerzity.[3]

Emil Ott byl také poradcem ministerstva školství v otázkách reformy právnických studií, zasedal v Panské sněmovně a opakovaně byl volen soudcem Říšského soudu. Rakouský stát jej též vyznamenal řádem železné koruny III. třídy a byl jmenován dvorním radou. Z hlediska účasti na vědeckých společnostech se stal členem jak Královské české společnosti nauk a České akademie pro vědy, slovesnost a umění, tak i krakovské akademie věd nebo Společnosti pro církevní právo v Göttingenu.[3][4]

Dílo

Velmi oceňováno bylo už Ottovo dílo Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern, na základě kterého byl jmenován profesorem a v němž z hlediska právních dějin shrnul vývoj kanonického procesního práva v českých zemích. Kromě toho lze uvést i dílo Geschichte und Grundlehren des österreichischen Rechtsfürsorgevefahrens (1906), které se zvláště zabývalo teoretickými otázkami nesporného řízení soudního. Publikoval také řadu příspěvků např. v časopisu Právník nebo v Ottově slovníku naučném.[3]

Hlavním jeho dílem byl ale spis z oboru civilního soudního řízení nazvaný Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního (díl I., část všeobecná, 1897; díl II., část zvláštní, řízení v první instanci, 1898; díl III., část zvláštní, opravné prostředky, mimořádné právní pomůcky, zvláštní řízení, 1901; reprint všech tří dílů 2012). Šlo o první českou učebnici, v níž profesor Ott reagoval na tehdejší moderní reformy civilního procesního práva, na nichž se sám podílel, a kterou nepoužívali jen studenti, ale zejména právníci v praxi. Vybrané stati byly za tímto účelem publikovány také v němčině a polštině. Jeho právní závěry v učebnici obsažené přebírala i pozdější odborná literatura nebo Nejvyšší soud do svých rozhodnutí.[3][4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Farnost při kostele sv. Havla na Starém Městě pražském. Matriční záznam o narození a křtu [online]. Archiv hlavního města Prahy [cit. 2018-03-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ Matrika zemřelých u sv. Vojtěcha, sign. VO Z12, s. 214 [online]. Archiv hlavního města Prahy [cit. 2020-10-30]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d SOUKUP, Ladislav. Emil Ott. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 273–275.
  4. ↑ a b Ott. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1902. Dostupné online. Svazek 18. S. 978–979.

Externí odkazy

  • Autor Emil Ott ve Wikizdrojích
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emil Ott
  • Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), rodina Johanna Otta * 1798
  • Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), Ott Emil * 1845
Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)
1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)
1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková
Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)
Autoritní data Editovat na Wikidatech