Eija-Liisa Ahtila

Eija-Liisa Ahtila
Narození6. srpna 1959 (64 let)
Hämeenlinna
Povolánífotografka, video umělkyně, filmová režisérka, fotoreportérka, televizní producentka a filmařka
OceněníVincent Award (2000)
Pro Finlandia (2005)
medaile prince Evžena (2008)
Webová stránkaeija-liisaahtila.com
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eija-Liisa Ahtila (6. srpna 1959 Hattula[1] Finsko)[2] je finská vizuální umělkyně, fotografka a filmařka, známá svými filmovými instalacemi pohybujícími se na rozhraní filmu a videoartu. Pomocí vizuálního jazyka kinematografie představuje rozsáhlé instalace s projekcemi rozdělenými na více panelů.[3] V jejích pracích se většinou objevuje téma mezilidských vztahů v podobě silně emocionálních příběhů, které jsou ještě dobarveny malířským filmovým obrazem. V pozdější tvorbě se věnuje hlubším filozofickým otázkám, často zkoumá individuální identitu a hranice subjektu ve vztahu k vnějšímu světu, přírodě, krajině a klimatu.[4]

Život

Studovala filmovou tvorbu na Free Art school v Helsinkách (1980–1985) a současně s tím i práva na Helsinské univerzitě (1980–1985). Pokračovala na London College of Printing (1990–1991) a v USA, kde v letech 1994–1995 studovala na Kalifornské universitě v Los Angeles a v Americkém filmovém institutu.

V letech 2007–2010 byla profesorkou vzdělávacího programu prostorového a časového umění na Akademii výtvarných umění v Helsinkách.

Žije a pracuje v Helsinkách.

Dílo

Po experimentování s fotografiemi, uměním instalací a performancí se Ahtila v 90. letech soustředila na film a video. Její díla jsou často uváděna jako instalace i hrané filmy. Tři minifilmy Me/We, Okay a Gray (1993), z nichž každý má 90 sekund a které napsala a režírovala, byly uvedeny jako upoutávky v kinech, v televizi během reklamních přestávek a v uměleckých galeriích.[5] Tak se dostala do širšího povědomí veřejnosti. Od poloviny devadesátých let Eija-Liisa Ahtila uváděla své práce i na mezinárodních filmových festivalech a akcích.

Ve svých dřívějších pracích se zabývala mezilidskými vztahy, duševními stavy, otázkami smrti. Její krátkometrážní filmy představují lidská dramata, v nichž postavy zápasí se svými emocemi, okolím a nestabilním prostředím. Většinu těchto témat zpracovává z ženské perspektivy a z různých úhlů pohledu. Zabývá se širšími kulturními a existenciálními tématy, jako je kolonialismus, víra a posthumanismus. Od roku 2005 se Ahtila věnuje kinematografii z ekologického hlediska a zkoumá, jak bychom měli vidět svět ve světle globálního oteplování a dalších ekologických krizí. Přesouvá pozornost od člověka a mezilidských vztahů k potenciálu jeho empatie a lásky k ostatním živým bytostem a přírodě vůbec. Příroda, kterou Ahtila ve svých dílech popisuje, je plná symbolismu. Používá barvy, světlo a zvuk živým, surrealistickým způsobem jako malířka.

Vybrané instalace

  • Consolation Service (Služba útěchy, 1999), 35mm filmová a DVD instalace pro 2 projektory se zvukem, 24 minut – tři příběhy jsou mezi sebou propojeny silnou osudovou linkou. Film sleduje rozchod mladého manželského páru a následnou smrt manžela pod krami zamrzlého jezera. Oceněno na Bienále v Benátkách.[6]
  • The Present (Současnost, 2001), DVD instalace pro 5 monitorů se zvukem
  • The House (Dům, 2002), DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut rozhovorů s lidmi, kteří jsou postiženi duševními poruchami[7][8][9][10]
  • The Wind (Vítr, 2002) DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut[11]
  • The Hour of Prayer (Hodina modlitby, 2005) 4 projektory, ukazuje scény ze zážitku ženy kolem smrti jejího psa
  • Where is Where? (2008), HD instalace pro 4 projektory, 55 minut o událostech alžírské války, kdy dva mladí arabští chlapci zabili svého francouzského přítele[12]
  • The Annunciation (2010)[9][13]
  • Horizontal (Vaakasuora, 2011), mediální instalace: 6-kanálová projekce se zvukem, 6 min. Pohled smrku jako živého organismu. Obraz ukazuje 11 metrů vysoký smrk v horizontální poloze, jehož větve se kymácí ve větru, natočený v plném měřítku v šesti částech. Zvukovou kulisu tvoří zvuk větru, vrzání kmene a ptačí zpěv. Umělkyně chtěla toto dílo použít k reprezentaci myšlenky německého biologa Jakoba von Uexküella o paralelní a souběžné existenci časových a prostorových světů. Umělecké dílo na druhé straně také přesouvá pozornost od člověka jako středu vesmíru k velikosti přírody; lidé hrají v širším obrazu menší roli.[9]
  • Studies on the Ecology of Drama (2014), instalace pro 4 projektory
  • Potentiality for Love (2018), instalace kombinující sochy s živou projekcí[14]

Filmy

  • The Nature of Things (Povaha věcí, 1988) pojednává o podstatě věcí v konzumní společnosti, předmětům připisuje duchovní vlastnosti
  • Plato’s Son (Platonův syn, 1991) mimozemšťanka přichází na Zem studovat význam a funkci lidského těla
  • The Trial (Proces, 1993) o vině a trestu, způsobech lidského jednání
  • Me/We, Okay, Gray (1993), 35mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 3 × 90 sekund zkoumá rozdíly mezi reklamními spoty a krátkými filmovými dramaty[5][15]
  • If 6 was 9 (1995), 35 mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 10 minut je vyprávěním o skupince mladých dívek, o jejich cestě  k dospělosti a sexualitě. Ve třech navzájem se prolínajících filmových vrstvách Eija-Liisa Ahtila vytváří obraz roztříštěné reality, odpovídající vybranému tématu: zmatkům dospívání a hledání vlastní identity a sexuality[16]
  • Anne, Aki and God (Anna, Aki a Bůh, 1998), pro 5 projektorů. Psychicky nemocný muž fantazíruje o ženě, která se během filmu stává skutečností.
  • Today (Dnes, 1996), 35 mm filmová a DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 10 minut pojednává o vztahu mezi otcem a dcerou, kteří si povídají o smrtelném úrazu dědečka[17]

Výstavy (výběr)

První samostatná výstava Ahtily byla v helsinské galerii Kluuvin v roce 1991. V zahraničí vystavovala poprvé ve Stockholmské galerii Index v roce 1995. Od roku 1997 měla mnoho skupinových a individuálních výstav v mnoha evropských zemích, Severní Americe, Japonsku, Novém Zélandu a Mexiku. Ahtila se zúčastnila mnoha mezinárodních uměleckých výstav, jako je Manifesta (1998), Benátské bienále (1999 až 2005), documenta11 (2002), bienále umění v São Paulu (2008) a bienále v Sydney v letech 2002 a 2018.[18]

V České republice představila umělkyni iniciativa Tranzit.cz. Na výstavě v Praze ve dnech 29.4. – 8.6. 2008 byly zastoupeny instalace Tender trap (1991) a Secret Garden (1994). [19]

Její práce se nacházejí ve sbírkách galerie Tate v Londýně[20][21][22] a Muzea moderního umění v New Yorku.[23][24]

Ocenění a uznání

Ve Finsku patří Eija-Liisa Ahtila mezi nejuznávanější umělce. V roce 2009, ve věku 49 let, získala titul akademik umění, jako nejmladší ve Finsku. V roce 2020 jí bylo uděleno státní vyznamenání důstojnice I. třídy Řádu bílé růže a v roce 2021 nejvyšší finská cena za výtvarné umění Ars Fennica.[25] Ahtila získala několik uměleckých a filmových cen v zahraničí:

  • Cenu Vincent (2000), udělovanou v Nizozemsku v letech 2000–2014 evropskému umělci, jehož díla byla považována za vysoce relevantní v současném umění[26]
  • Artes Mundi (2006) udělovanou mezinárodní uměleckou organizací se sídlem v Cardiffu současným vizuálním umělcům s cílem podporovat práci se sociální realitou a životními zkušenostmi[27]
  • Medaile prince Evžena (2008) udílená švédským králem za mimořádný umělecký výkon[28]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eija-Liisa Ahtila na finské Wikipedii a Eija-Liisa Ahtila na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Who is who 2011. Ottawa: [s.n.], 2011. ISBN 9789511247128. S. 33-34. 
  2. ↑ Great Women Artists. [s.l.]: Phaidon Press, 2019. ISBN 978-0714878775. S. 26. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  3. ↑ BRASISKIS, Lukas. Whose perspective is this? A few thoughts on Eija-Liisa Ahtila's Studies on the Ecology of Drama" NECSUS European Journal of Media Studies. NECSUS European Journal of Media Studies. 2017, s. 243–248. Dostupné online. DOI 10.25969/mediarep/3413. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  4. ↑ Eija-Liisa Ahtila [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2019. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  5. ↑ a b Eija-Liisa Ahtila [online]. [cit. 2012-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2023. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  6. ↑ SMITH, Roberta. Eija-Liisa Ahtila. The New York Times. 26 May 2000, s. E.26. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  7. ↑ PHIBRICK, Jane. Subcutaneous Melodrama: The Work of Eija-Liisa Ahtila. PAJ: A Journal of Performance and Art. May 2003, s. 32-47. Dostupné online. ISSN 1537-9477. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  8. ↑ Eija-Liisa Ahtila: The House [online]. 2011 [cit. 2016-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2015. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  9. ↑ a b c FRANK, Alison. Eija-Liisa Ahtila. Afterimage. November-December 2013, s. 31-32. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  10. ↑ AVGIKOS, Jan. Eija-Liisa Ahtila. Artforum. April 2004, s. 157. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  11. ↑ SCHWENDENER, Martha. Art in Review; Eija-Liisa Ahtila -- The Wind. The New York Times. 24 November 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2021. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  12. ↑ WALSH, Maria. Eija-Liisa Ahtila. Art Monthly. April 2010, s. 26-27. ISSN 0142-6702. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  13. ↑ JOHNSON, Ken. Eija-Liisa Ahtila. The New York Times. 4 November 2011, s. C.30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  14. ↑ Exhibitions - Potentiality for Love [online]. 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 January 2018. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  15. ↑ Talin Abadian. Eija Liisa Ahtila – among creating fantasy and documentation. Psychology and Art. 2006. (persky) Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  16. ↑ If 6 was 9 [online]. [cit. 2023-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  17. ↑ Eija-Liisa Ahtila - Awards [online]. [cit. 2012-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2023. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  18. ↑ GREENBERGER, Alex. Biennale of Sydney Reveals Full Artist List for 2018 Edition [online]. 13 December 2017 [cit. 2023-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  19. ↑ Tisková zpráva k výstavě Eija-Liisa Ahtila [online]. Praha: 2008 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. 
  20. ↑ MAY, Susan. Eija-Liisa Ahtila: Real characters, invented worlds [online]. 2002 [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2020. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  21. ↑ SEARLE, Adrian. The never-ending story. The Guardian. 30 April 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2023. ISSN 0261-3077. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  22. ↑ ‘Consolation Service‘, Eija-Liisa Ahtila, 1999 [online]. [cit. 2023-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2023. (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  23. ↑ Eija-Liisa Ahtila [online]. [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  24. ↑ Eija-Liisa Ahtila: The Wind [online]. 2006 [cit. 2023-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2023. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  25. ↑ Suomen suurin kuvataidepalkinto Ars Fennica Eija-Liisa Ahtilalle – iloa sekoittaa suru Ukrainasta: “Miten voin iloita palkinnosta?”. Yle Uutiset [online]. 2022-03-03 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (finsky) 
  26. ↑ The Vincent Award History - 2000 [online]. [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 May 2007. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  27. ↑ SISARIO, Ben. Arts, Briefly. International Herald Tribune. 3. 4. 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2023. Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  28. ↑ Art Academics [online]. 29 August 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 October 2022. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Literatura

  • GROSENICKOVÁ, Uta. Ženy v umění. 20 a 21 století. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 12-15. 

Související články

Externí odkazy

  • Biografie na webu Marian Goodman Gallery
  • oficiální web
  • Artist profile at Marian Goodman Gallery
  • BOMB Magazine interview with Eija-Liisa Ahtila, by Cary Wolfe
  • Eija-Liisa Ahtila’s Affective Images in The House Archivováno 27. 4. 2018 na Wayback Machine., by Tarja Laine, Dept. of Media and Culture, Univ. of Amsterdam. Published in Spring, 2006, edition of Mediascape, UCLA's journal of cinema and media studies.
  • Artist's page on Artfacts.Net
  • ArtForum review of Tate Modern show
Autoritní data Editovat na Wikidatech